Studenti informují

Kdyby město bylo člověk…

Studenti našeho gymnázia dostali v hodině zeměpisu netradiční úkol na zamyšlení. Měli napsat úvahu na téma “Kdyby město bylo člověk…” Úkolem bylo, vybrat si jedno české město, dle libovolného výběru a na základě fyzicko-geografické a případně socio-ekonomické charakteristiky daného města napsat úvahu na již výše zmíněné téma.

Studenti se s tímto zdánlivě lehkým úkolem popasovali zcela s noblesou a propojili tak souvislosti i z ostatních vědních oborů. Na základě svolení dvou studentek máme možnost přečíst si jejich zamyšlení nad tím, kdyby město bylo člověkem – jak by asi vypadalo, jak by se chovalo apod. Přejeme příjemné čtení.

Karla Hořáková

KDYBY BYLA PRAHA ČLOVĚK

Já si myslím, že kdyby byla Praha člověk, tak by byla namyšlená. Byla by známá po celém Česku, protože její rodiče jsou výborní doktoři. Táta je plastik a máma je veterinářka. Její rodiče by chtěli, aby byla taky doktorka, ale ona myslí jen na oblečení a na kluky. Chtěla by být modelkou a herečkou a až zestárne a nebude mít postavu, jakou by chtěla, tak chce být návrhářkou. Praha na děti nikdy nemyslela a její rodiče se bojí, že nikdy nepomyslí, už teď jí vzali do Elite Model Look a rozjíždí svou kariéru.  Praha by si kupovala drahé oblečení, aby všichni věděli, že je bohatá a byla by ta holka, co je v každé třídě jedna a nikdo se s ní nechce bavit, ale ona si vás omotá kolem prstu a vy ji podlehnete.  Praha se s vámi kamarádí, ale žádné city k vám nechová a kdyby se vám něco stalo, tak si ani nevšimne, že jste pryč. Všichni kluci jí chtějí, protože je hubená, má krásné dlouhé vlasy a omráčí každého svýma krásnýma modrýma očima. Díky těmto pozitivům si žádný kluk nevšímá jejích vlastností. Vždycky dostane co chce, ať to stojí co to stojí, ale naštěstí nemůže moc utrácet za cestování, protože se její máma bojí letadel a táta má moc práce na to, aby jel na dovolenou. Když chce někam letět, tak jedině sama, s kamarádama, nebo jinýma příbuznýma, ale taková babička, taky nikam nechce, už je stará a není jí pohodlný sedět devět hodin na jednom místě  uzavřeným prostoru, okolo cizích lidí, co jsou možná nemocní. Naštěstí je Praze už šestnáct a má nejlepší kamarádku, co s ní podnikne cokoliv, co Praha bude chtít. Jmenuje se Bratislava. Bratislava je jediná kamarádka, co jí Paha bere, jako rodinu a nikdy by o ní nechtěla přijít. Znají se už od narození, jejich mámy rodily ve stejný den a už v porodnici ležely vedle sebe. Bratislava je přesný opak Prahy, takže všechno vyrovnává. Praha byla s Bratislavou skoro všude a hodlá jet ještě do několika míst, protože si myslí, že peníze nikdy nedojdou a teď, když už je skoro modelka a vydělává si sama, tak může utrácet kolik chce a ještě víc. Kdo ví, třeba Praha někdy potká někoho, kdo jí obrátí život a bude chtít mít rodinu, protože i po porodu může být hezká a hubená.

Takový život si myslím, že by měla Praha, kdyby byla člověk.

Kateřina Tichá

Kdyby město bylo člověk…

Začíná svítat a srdce zvonu Zikmund probouzí tělo a duši města Prahy. Město otvírá své oči v tisících rozsvícených oknech. Pomalu se probírá, a v jeho cévách, žilách a vlásečnicích začíná kolovat životadárný proud. Metro, tramvaje, autobusy a auta se plní vyspalými buňkami. Červené krvinky-dělníci, prodavači, řidiči míří do svých zaměstnáních. Krvinky Bílé-lékaři, policisté, hasiči po noční směně míří unavení domů a jejich čilí kolegové je spěchají vystřídat. Krevní destičky a další opraváři těla se již těší na svou pomoc městu. Viry, bakterie a jedy, naši kapsáři, lupiči, násilníci se chystají trochu potrápit vše kolem a zaměstnat bílé krvinky.
Srdce zvonu odbíjejí osmou a život městského těla je již zcela probuzen. Magistrát a jeho úřady chrlí kupu příkazů, pravidel a nařízení. Některá pomáhají tělu i duši růst, jiná jen trápí a ubližují. Paměť sahající do hloubky staletí problikává vzpomínkami v budovách muzeí, knihoven a historických náměstích.
Se zamyšlením, pokorou a vírou se otvírají vrata kostelů. Rozbujelý život spěchajících buněk těla si ho však příliš nevšímá.
Ve stejný čas usedá do školních lavic tisíce mladých buněk. Učí se, jak v těle žít, jak mu prospět a jak ho vylepšit. Cesta to bude dlouhá, zatím mnozí jen zkouší, co město vydrží.
Továrny hučí a chrlí hromady nezbytností. Město je však příliš veliké a jeho potřeby obrovské. Nezbývá než získat zboží od jiných těl. Do města míří kamiony vezoucí potravu potřebnou pro tělo a duši, bez kterých by život města brzy vyhasl.
Jako slunečný svit dodávající teplo a energii celému tělu, míří k městu tisíce kabelů vysokého napětí.
Za zvuku jeřábů, bagrů, vrtaček a bušení kladiv tělo roste, vyvíjí se a opravuje. Pozor, ale aby se růst neproměnil v rakovinné bujení ničící duši města.
Kručení milionu žaludků buněk oznamuje čas oběda. Jídelny a restaurace voní jídlem a dodávají sílu pro druhou část dne.
Pod povrchem chodníků a silnic se plní střeva města. Proudy v kanálech míří do čističek, aby město neotrávilo sebe ani okolí.
S nadcházejícím odpolednem se již mnohé buňky chystají hromadit zásoby. Z žaludku se za zvuku pípání čteček čárkových kódů přemisťují tuny potravin.
Svalové buňky vyděšeně pozorují své okolí, jak si zakládá na tukové zásobě. Vždyť se ani nehneme a kamarádi buňky skončí v péči bílých krvinek a léků. Šup na sportoviště, do posilovny a klusem do parku.
Pomalu přichází únava a město se již chystá na odpočinek. Proud krvinek v žilách města pomalu slábne.
V kinech a divadlech prožívá své sny přinášející odpočinek. Bary a hospody sny bláznivé.
Město spí a nad ním bdí již jen noční směna bílých krvinek, aby ráno mohl Zikmund opět město probudit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *